Publikování nebo šíření obsahu serveru bez předchozího písemného souhlasu je zakázáno!
Pro odfiltrování reklamních bannerů, použijte například "ABP".
Pro vyhledání použijte "Ctr F".
   
 
  Keller Jan

Prof. PhDr. Jan Keller CSc.


* 23. 1. 1955, Frýdek-Místek
Poslanec EP (nestr. za ČSSD), profesor sociologie. V 70. letech vstoupil jako osmnáctiletý do KSČ. Mezi roky 1974-1979 vystudoval historii a sociologii na univerzitě v Brně, kde následně v roce 1980 získal i doktorský titul. Po ukončení studia se do konce roku 1980 věnoval interní aspirantuře na ČSAV, poté pracoval jako závozník v pivovaru a středoškolský pedagog. V letech 1982-1992 působil na Filozofické fakultě jako odborný asistent. V roce 1992 byl jmenován docentem. Na MU se podílel na zavádění oboru humanitní environmentalistiky. V roce 1999 získal profesuru v oboru sociologie. Od roku 2000 působí jako profesor Katedry sociální práce Zdravotně sociální fakulty ostravské univerzity.  V prezidentských volbách roce 2013 působil jako poradce kandidáta Jiřího Dienstbiera. V roce 2014 byl zvolen poslancem Evropského parlamentu jako nestraník za ČSSD. V roce 2013 byl za vědeckou činnost oceněn Medailí za zásluhy. - See more at: http://www.nasipolitici.cz/cs/politik/3040-jan-keller#sthash.qDtE7r6l.dpuf
* 23. 1. 1955, Frýdek-Místek
Poslanec EP (nestr. za ČSSD), profesor sociologie. V 70. letech vstoupil jako osmnáctiletý do KSČ. Mezi roky 1974-1979 vystudoval historii a sociologii na univerzitě v Brně, kde následně v roce 1980 získal i doktorský titul. Po ukončení studia se do konce roku 1980 věnoval interní aspirantuře na ČSAV, poté pracoval jako závozník v pivovaru a středoškolský pedagog. V letech 1982-1992 působil na Filozofické fakultě jako odborný asistent. V roce 1992 byl jmenován docentem. Na MU se podílel na zavádění oboru humanitní environmentalistiky. V roce 1999 získal profesuru v oboru sociologie. Od roku 2000 působí jako profesor Katedry sociální práce Zdravotně sociální fakulty ostravské univerzity.  V prezidentských volbách roce 2013 působil jako poradce kandidáta Jiřího Dienstbiera. V roce 2014 byl zvolen poslancem Evropského parlamentu jako nestraník za ČSSD. V roce 2013 byl za vědeckou činnost oceněn Medailí za zásluhy. - See more at: http://www.nasipolitici.cz/cs/politik/3040-jan-keller#sthash.1O4yzmx4.dpuf

Poslanec EP (nestraník za ČSSD 2014-2019), profesor sociologie.

 V 70. letech vstoupil jako osmnáctiletý do KSČ.
Mezi roky 1974-1979 vystudoval historii a sociologii
na univerzitě v Brně, kde následně v roce 1980 získal i doktorský titul.
Po ukončení studia se do konce roku 1980 věnoval interní aspirantuře na ČSAV,
poté pracoval jako závozník v pivovaru a středoškolský pedagog.
V letech 1982-1992 působil na Filozofické fakultě jako odborný asistent.
V roce 1992 byl jmenován docentem.
Na MU se podílel na zavádění oboru humanitní environmentalistiky.
V roce 1999 získal profesuru v oboru sociologie.
Od roku 2000 profesor Katedry sociální práce Zdravotně sociální fakulty ostravské univerzity. 
V prezidentských volbách roce 2013 působil jako poradce kandidáta Jiřího Dienstbiera.
V roce 2014 byl zvolen poslancem Evropského parlamentu jako nestraník za ČSSD.

V roce 2013 byl za vědeckou činnost oceněn Medailí za zásluhy.




Narozen: 23. ledna 1955, Frýdek-Místek
Sociolog, publicista, environmentalista.

Milovník českého, německého a ruského jazyka
Konzervativní a sentimentální staromilec
Milovník přírody a staré architektury
Městský cyklista a pěší turista
Antiglobalista a pacifista
Snílek a idealista
Vášnivý diskutér



V letech 1974-1979 vystudoval historii a sociologii
na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
Studium ukončil obhajobou doktorské práce na téma
"Koncepce dějin u Maxe Webera".
V 70. a 80. letech byl členem KSČ.
Působil jako interní aspirant ČSAV, závozník ČSAD
a jako učitel na střední škole v Havířově.
Od roku 1983 byl odborným asistentem
na katedře sociologie filozofické fakulty v Brně.

Jako stipendista francouzské vlády absolvoval
v druhé polovině 80. let studijní pobyty na univerzitách
v Bordeaux, v Aix-en-Provence a na pařížské Sorbonně.
V roce 1992 obhájil habilitační práci
"O byrokratizaci státní správy ve Francii za starého režimu".

V roce 1999 jmenován profesorem
pro obor sociologie na Masarykově univerzitě v Brně.
Od roku 2000 profesor sociologie
na fakultě sociálních studií Ostravské univerzity.

Oblastmi jeho odborného zájmu jsou:
dějiny sociologie, obecná sociologická teorie, teorie organizace,
problematika sociálního státu, teorie modernizace
a globalizace, společenské souvislosti ekologických problémů,
ekologie a trvale udržitelný rozvoj.

Publikuje články věnované těmto tématům
a také novinové komentáře, nejčastěji v deníku Právo.
Je autorem řady odborných i popularizačních knih z oblasti sociologie a ekologie.
Europolsanec za ČSSD (2014-2019) ...




NĚKOLIK ZAZNAMENANÝCH VIDEÍ
 

ODKAZY NEJEN YOUTUBE


*****
Evropské rozpory ve světle migrace 21.09.2017

Think-tank Evropské hodnoty 21. 05. 2014
Posvícení bezdomovců 28.02.2013


"Jak to vidí" - vysíláno vždy od 8.30 na (ČRo 2) Dvojce


Jak to vidí Jan Keller - 24. dubna 2013

Jak to vidí Jan Keller - 28. listopadu 2012



Nečas, poskok ratingových agentur,
dezertoval z politického pole 16.6.2012


Přednáška v Třebíči 20. 9. 2012

Pravice asociálnost vydává za znak zodpovědnosti 25.6.2012

Otázky Václava Moravce 24.6.2012
Ekonom Prof. Ing. Michal Mejstřík, CSc,
sociolog Prof. PhDr. Jan Keller, CSc.

Ekologické dny: "Jak zatočit s parazity", "Debata 05. 2012 Olomouc".

Bourání státu - 14. 03. 2012 Praha

Jan Keller - Na Jedničce 6.3.2012


Prof. Jan Keller o společnosti nesouměřitelnosti "1". "2".
(přednáška Spojenectví práce a solidarity "SPaS"- 03.2012)





Seminář "Volební preference z pohledu generací"(2011): "1", "2".

Seminář na téma "Perspektivy levice" (23.05.2011):
"1", "2"

 

Jan Keller: Politika s ručením omezeným 

GLOSA

Semestrální práce z předmětu filozofie

        Pro svou semestrální práci z předmětu filozofie jsem si vybrala jednu z novějších prací pana profesora Jana Kellera z Ostravské univerzity. Možná by se zdálo, že komentování této knihy je záležitostí spíše politologickou nebo sociologickou, ale kniha se stejně jako filozofie zamýšlí nad životem a jeho smyslem, i když prismatem politologických a sociologických kategorií. Mimoto politika je (i když trochu pokřiveným) zrcadlem společnosti jako celku.

        Proč jsem si vybrala zrovna práci pana profesora Kellera? Jeho myšlenky jsou mi velmi blízké. Oslovují mne jak jeho ekologické, tak i sociální akcenty. Na jeho postojích mi imponuje i to, že se nebojí prezentovat vyloženě levicové názory ve společnosti, kde se stoupající úrovní vzdělání stoupají preference pro pravicové strany a tím i liberalismus ve všech jeho podobách. 

      V úvodu si autor klade otázku, zdali politika v současné podobě není přežitkem, zdali plní tutéž funkci jako v minulosti. Dochází k závěru, že obsah, metody a dopady politických procesů procházejí v poslední době významnou změnou. Moderní politiku definuje jako proces přerozdělování hodnot, které mohou vznikat jen díky sdružení jednotlivců do společnosti, které by tedy nevznikly, kdyby se každý jednotlivec staral o své potřeby sám a nevytvářel spolu s ostatními společenské struktury. Nastoluje otázku, zdali společnost vůbec stát jako svou organizační formu potřebuje, zdali se pak stát neobrací proti ní a jakým způsobem jej co nejefektivněji využít ku prospěchu společnosti jako celku a jednotlivých jejích členů. Nabízí anarchistickou alternativu, kdy namísto státu funguje jakási samosprávná společnost a staví se proti myšlence chápat stát jako něco samozřejmého a nezrušitelného. Vyslovuje myšlenku, že se v průběhu dějin chápání státu postupně mění v tom smyslu, že stát má fungovat hlavně jako garant bezpečí a prosperity jeho obyvatel. Autor zdůrazňuje, že tato myšlenka prošla určitým vývojem a byla v průběhu dějin hojně využívána pro partikulární zájmy těch, kdo byli právě u moci. Vzniká zde historický paradox, kdy rovnost všech občanů zaručuje skupina privilegovaných. Autor dochází k tomu, že v moderní době ti, kdo v rámci ekonomiky dokáží získat bohatství, získávají také politickou moc nad ostatními a tím i postavení „rovnějšího mezi rovnými“.

      V mých očích poněkud neorganicky v této souvislosti působí vsuvka, která má patrně vyjadřovat autorův postoj ke komunistickým diktaturám. Zde autor praví, že části populace připadá, že získat majetek poctivým podnikáním je příliš zdlouhavé, což prý vede  k násilnému převzetí státní moci. Důsledkem je prý pak to, že držitelé takto získané moci se o majetek pak nedokáží postarat a přichází o něj tedy i společnost jako celek. S tím lze souhlasit s jedinou výhradou: Zaprvé nebývá předmětný majetek ani zdaleka získán pouze „poctivým podnikáním“, jak zdůrazňuje autor, a zadruhé ani podnikání podle zákona se až příliš často neřídí pravidly morálky a etiky. A zde je podle mého názoru hlavní zdroj napětí, vedoucího k snahám o násilné převzetí státní moci těmi „neúspěšnými“. I tvrzení, že tito nabyvatelé se nedokáží o získaný majetek postarat, mi připadá příliš paušální. Autor posléze hájí postoje anarchistů, kteří jsou peskováni za dvojaký postoj, když na jedné straně nedůvěřují těm, kdo dokázali soustředit majetek, a na straně druhé odmítají myšlenku všelidového vlastnictví. 

      V dalších odstavcích jsou formulovány principy moderní demokratické politiky. Demokratičnost lze prý zajistit jen tím, že vládnoucí držitelé moci budou mít z ovládané většiny větší strach než ovládaná většina z nich. Zde bych ráda vyjádřila svůj poněkud odlišný názor. Naprosto se mi příčí myšlenka, že by politika měla být postavena na principu strachu (ať už jednostranného či vzájemného). Politika musí být jednoznačně založena na principu spolupráce, nikoli na soupeření, a automatickým korektivem chování politiků musí být jejich morální a etické zábrany, nikoli strach. 

      Dalším pozoruhodným autorovým postřehem je jeho konstatování, že se národní ekonomika vymaňuje  z područí státu, jeho politiky i z horizontu jeho národa. Výsledkem tohoto vymanění je pak přesvědčení, že ekonomika se nejzdravěji bude vyvíjet bez zásahu státu. Zde v naprosté shodě s autorem vyjadřuji své přesvědčení, že tento ve své podstatě ultraliberální postoj je velice škodlivý, protože rozkládá historicky vzniklé předivo sociálních vztahů a staví je na úroveň zákona džungle „žer nebo budeš sežrán“, „znič nebo budeš zničen“, „zabij nebo budeš zabit“. Spíše bych se přikláněla k principu „žij a nech žít“.

      Velmi pěkně je v knize formulován princip degenerace demokratického politického systému. „Soupeření o politickou moc se proměňuje v samoúčel, což brání tomu, aby politické strany plnily svou původní funkci a domluvily se na opatřeních, která by prospěla skutečně všem“. Zde bych možná trochu jízlivě podotkla, že podle mého názoru se demokratický systém u nás pozvolna proměňuje spíše ve svou vlastní karikaturu. 

      Dále autor zmiňuje pojem „občanská společnost“. Na jiném místě tvrdí, že existuje přesně tolik definic občanské společnosti, kolik lidí se k ní vyjadřuje. Podle mého přesvědčení je občanskou společností každé uspořádání, které vzniká zdola na základě sdružování občanů za účelem kolektivního prosazování oprávněných zájmů, které „velká“ politika neřeší vůbec nebo jen nedostatečně. Velice se mi líbí myšlenka citovaná též v knize (Thomas Paine je v knize nejspíš chybně označen jako Payne), a to, že „stát by neměl mít vůči občanské společnosti žádná práva, pouze povinnosti. 

      Dovolím si malou politickou odbočku. Ze svých nedlouhých zkušeností se sledováním politického dění u nás si odnáším dojem, že slovo „občanský“ či slovní spojení „občanská společnost“ je dlouhodobě zneužíváno pro zcela opačné cíle. Například rétorika a praktická politika Občanské demokratické strany je v příkrém rozporu s občanskými principy, jak je chápu já. Tato strana se zasazuje o politické uspořádání založené výhradně na soupeření politických stran; pro „nevolené“ struktury občanské společnosti není v jejích úvahách místo. A pokud ano, tak jen jako nevítaného a hlavně opovrhovaného protivníka v procesu soupeření o politickou moc. Proto by měla tato strana uvažovat o změně svého lživého názvu. Srovnám-li s touto situací snahy značné části politického spektra o to, aby se Komunistická strana Čech a Moravy vzdala označení „komunistická“, docházím k názoru, že KSČM by si svůj název měla ponechat, protože přesně odpovídá její rétorice a vystihuje její zaměření i obsah její politiky. Naopak ODS by se podle mého měla vzdát označení „občanská“, protože toto slovo je v příkrém rozporu s tím, co tato strana hlásá a činí. 

      V závěru tohoto zajímavého odstavce nastoluje autor otázku „Nakolik mohou soukromí občané korigovat chod věcí veřejných?“ Tuto otázku vnímám jako dva autonomní problémy: 1) Nakolik je to žádoucí? a 2) Nakolik je to možné? 

      Následují velmi zajímavé úvahy o postojích levice a pravice v procesu (pře)rozdělování bohatství vytvořeného společností jako celkem. Profesor Keller vidí roli státu jako arbitra, který svým rozhodováním a působením kompenzuje znevýhodnění určitých skupin obyvatelstva v důsledku nespravedlivě nastavených tržních pravidel hospodářské činnosti. Stát by tedy měl dostat pod kontrolu zvětšující se rozdíly mezi bohatými a chudými občany. S touto vizí se naprosto ztotožňuji, neboť jsem toho názoru, že existující rozdíly v životní úrovni jednotlivých skupin obyvatelstva či jednotlivců nejsou v drtivé většině případů zasloužené či jinak opodstatněné. 

      Druhá kapitola knihy pojednává o rozporech mezi skutečnými a předstíranými vlastnostmi politiků. V několika odstavcích se autor dostává k problému vzniku a bujení nacionalismu. Dochází k závěru, že moderní společnost v důsledku emancipace ekonomické činnosti z područí politiky produkuje poměrně mohutnou sociální skupinu pro společnost „nepotřebných“ jedinců, kteří pak hledají náhradní či náhražkový životní program a často ho nacházejí právě v nacionalismu. Vznik a rozvoj nacionalismu pak profesor Keller chápe jako nevítanou daň za hospodářský růst. Nacionalismus je v textu označen jako jedna z mnoha fikcí, které jsou udržovány při životě hlavně kvůli tomu, aby „svým tvůrcům a provozovatelům zvyšovaly tržby.“ Nacionalismus je prý též podporován ztrátou vazeb na konkrétní lokalitu a jejím nahrazením loajalitou k vyššímu celku – státu. Zde mne zaujala myšlenka, že tzv. „průmyslová revoluce“ je procesem, který (nejen) v ekonomické rovině vytlačuje veškeré formy nepeněžního hospodaření a nahrazuje je ekonomickými vztahy založenými výhradně na peněžní formě styku. Tento proces oslabuje lokální vazby a vrhá vykořeněné lidi do náruče nacionalismu. Nacionalismus vyvolává iluzi „bezplatné přátelské či sousedské výpomoci (v rámci národní komunity) ve světě ovládaném kalkulem peněžní ekonomiky“. K posilování národního uvědomění v dějinách vždy sloužily všemožné ceremonie. Národní city byly využívány pro mocenské zájmy vládnoucí skupiny. Velmi zajímavý je pokus zachytit podstatu nacionalismu jako náhražku pocitu privilegovanosti v podmínkách deklarované rovnosti všech občanů.

      Ráda bych se teď ještě vrátila k pojmu „pro společnost nepotřebný jedinec“. Toto slovní spojení ve mně vyvolává děsivé pocity. Podle mého přesvědčení by se lidské bytosti vůbec podle tohoto kritéria neměly posuzovat. Existenci jakéhokoli jedince je potřeba vzít jako fakt a vycházet z toho, že společenské struktury byly vytvořeny i pro něho a mají tedy fungovat i v jeho zájmu. Vyčleňovat kohokoli z výhod sdružování jednotlivců do společnosti vede k totální destrukci sociálních vazeb. Třídit lidi podle jejich ekonomické výkonnosti vede ke krajně pokřivenému vidění světa a v konečném důsledku k degradaci lidské bytosti na pouhý zdroj pracovního výkonu, ne-li rovnou na zdroj (často dokonce soukromého) zisku.

      V třetí kapitole se autor pouští do úvah o vztahu politiky a vědy. Dokud bylo v silách jednotlivce obsáhnout podstatnou část vědění lidstva, rekrutovaly se vládnoucí kruhy ve vznikající demokracii často právě z okruhu vzdělanců. S rostoucím objemem vědění přestává být reálné, aby se jednotlivec - tedy i politik - mohl na odborné výši vyjadřovat k více vědním oblastem. Zrovna tak není možné, aby se k vysoce specializovaným otázkám vyjadřovalo obyvatelstvo a politici se pak takto vyjádřeným názorem řídili. Vzniká tedy i v politice „kasta“ poradců - expertů. V důsledku těchto procesů se (vedle ekonomiky) i věda vymyká zpod kontroly politiky. Velmi nenápadně se vytrácí zastřešující role náboženství a morálky. Věda - stejně jako politické a ekonomické procesy - se obejde bez morálky a etiky, neboť morálka se stává jen jednou z nesčetných lidských aktivit a přestává být tudíž hodnotou nadřazenou. Věda se (stejně jako politika i ekonomika) velmi ochotně oprostí od morálních a etických zábran, protože ty jí jen brání v rozletu. Navíc se i politika stává z hlediska vědy nekompetentní. Tento stav je paradoxně velmi dobře udržitelný, protože vědci potřebují politiky na to, aby nesli (politickou) odpovědnost za to, čemu vůbec nerozumí, a politici potřebují vědce, aby jim poskytli alibi pro jejich nekompetentní rozhodnutí. Kromě toho se politici vždy mohou schovat za (rovněž nekompetentní) veřejné mínění, vyjádřené například plebiscitem.

      Rozvoj vědy dopadá na život jednotlivce mimo jiné také tím, že občan (neschopný pojmout to obrovské penzum vědění nashromážděného generacemi) je značně znejistěn a v rostoucí míře si nechává radit i v situacích, které dříve se samozřejmostí zvládal. Nechá si radit při stravování, v oblékání, v sexu, investování, hledání práce apod. I v domácnostech roste počet zařízení, které člověk nedokáže ovládat bez speciálního poradenství či školení, tím méně si je například sám opravit, porouchají-li se. Člověk je i ve svém každodenním životě čím dál více odkázán na asistenci odborníků. Autor vtipně srovnává tuto rostoucí nekompetentnost jednotlivého občana ve věcech každodenního života s nutností rozhodovat se kompetentně v nepoměrně složitější problematice pověření těch správných politiků řízením osudů jeho země.

     Zde bych s dovolením opět připojila svůj názor na tento jev: Člověk alespoň zčásti může vzdorovat přetechnizovanému světu (a tím i potřebě nechat si neustále v něčem radit), bude-li pro svou potřebu užívat jen věci, které skutečně potřebuje k důstojnému životu (čili se nebude obklopovat věcmi nadbytečnými), bude užívat přednostně jednodušší věci (které dokáže bez komplikovaných školení sám ovládat a v případě poruchy třeba i sám opravit). Důležité je, aby člověk nepodléhal hloupým módám (a nevyhazoval funkční a často i krásné věci jen proto, že se změnila jakási móda). Vzývání složité techniky a módních trendů totiž vede k neskutečnému plýtvání jak surovinovými zdroji, tak i lidskou prací a ve svém důsledku zatěžuje životní prostředí i neúměrnými kvanty odpadu. 

      Co se týče uspořádání vlastního života, ani tam není důvod k nadměrnému využívání jakýchkoli poradenských služeb. Hlavním důvodem nutnosti jejich využívání je (záměrně?) nepřehledná džungle právních norem, daňových předpisů apod. Ke komplikovanosti a nepřehlednosti právních norem přispívá nejen větší komplikovanost současných mezilidských vztahů, nýbrž hlavně mizející vzájemná důvěra lidí a jiných subjektů. Na co dříve stačilo podání ruky, na to je dnes zapotřebí podrobné obchodní smlouvy o několika desítkách stran. Osobně se mi zdá, že komplikovanost právního prostředí i techniky, která nás obklopuje, je skutečně záměrem těch, komu následné, téměř vynucené plýtvání přináší zisky. A proti takovéto manipulaci je třeba se účinně bránit tím, že člověk na tuto šílenou hru prostě nepřistoupí. 

      Dále bych se ráda stručně vyjádřila k „nekompetentnosti“ laického obyvatelstva v politickém rozhodování. K tomu, abych v případném referendu vyjádřila nesouhlas například se stavbou  jaderné elektrárny (ať už v blízkosti svého bydliště nebo jinde), nemusím být nutně jaderný fyzik. Naopak – pokud by o stavbách takovýchto zařízení rozhodovali jen odborníci, bylo by jejich rozhodnutí nejspíš nekompetentní ze všech ostatních hledisek kromě toho jejich úzce odborného.  K tomu, abych odsuzovala vraždění nechtěných nenarozených dětí, nazývané eufemisticky „přerušením těhotenství“, opravdu nepotřebuji být lékařem-porodníkem či gynekologem, opět spíše právě naopak. 

      Knížka pokračuje zdrcující kritikou krátkozrakého technokratického přístupu ke spravování věcí veřejných. Charakteristickým znakem technokratického uvažování je nutkavá potřeba technokratů veškeré skutečnosti a vztahy kvantifikovat. Při práci s čísly lze daleko pohodlněji zastírat negativní dopady jejich rozhodování. Velmi výmluvná je snaha technokratů argumentovat neustále čísly o hrubém domácím produktu a jeho růstu. Za prvé tato čísla zahrnují i kvantitativní jevy, které mají neutrální nebo dokonce záporný vliv na kvalitu života obyvatelstva, za druhé i skutečný přírůstek bohatství bývá natolik nerovnoměrně rozložen, že i při zřetelném růstu tohoto ukazatele může podstatná část, ne-li většina obyvatelstva chudnout. Stačí když malý počet bohatých extrémně zbohatne a velký počet chudých zchudne o „částku“, která v součtu nedosáhne velikosti přírůstku bohatství bohatých. Podobného jevu jsme svědky v globálním měřítku. Světová ekonomika roste v posledních desetiletích tempy 2 až 4 procenta ročně, rostoucí bohatství se však koncentruje v rukou čím dál užší skupiny států, korporací a jednotlivců a na druhé přibývá extrémně chudých zemí, nemluvě o extrémně chudých jednotlivcích, kterých v celosvětovém měřítku přibývá po stamiliónech ročně.

      Na příkladu výroby a provozu automobilů autor dokládá ošidnost takovýchto měření. Hlavním zkreslujícím faktorem je, že se do propočtů HDP nezapočítávají tzv. „externality“, tj. převážně negativní dopady například na životní prostředí, ale třeba i na zdraví a bezpečnost lidí. Do ceny automobilu není započten například fakt, že v důsledku automobilové dopravy zbytečně hyne například na českých silnicích až 1400 občanů ročně a že miliónům dalších lidí automobily otravují vzduch k dýchání, což má prokazatelné dopady na jejich zdraví a následně kvalitu a délku života. Tyto negativní stránky automobilismu naopak paradoxně mohou pomoci zvednout číslo o HDP, protože se díky vyšší nemocnosti obyvatel například zvednou obraty a zisky farmaceutických firem. 

      Přímo nadšena jsem byla myšlenkou, vyjádřenou ve čtvrté kapitole knihy, a to, že „stát a politika se stále méně zajímá o věci, které jsou skutečně podstatné, a stále méně dokáže ochránit své občany před tím, co jim skutečně hrozí.“ Zde jsem při četbě tohoto díla měla příležitost se důkladně zamyslet nad rolí státu ve svém životě a v životě své rodiny, k čemu nám stát vlastně je. Dospěla jsem k názoru, že jakákoli organizace společnosti, tj. i státní uspořádání, je tu proto, aby na něj jeho příslušníci delegovali ty úkoly, které nemohou zvládnout jako jednotlivci, neboť možnosti organizované společnosti, tj. v našem případě státu, jsou podstatně širší než prostý součet možností všech jednotlivců v ní sdružených. Osobně od svého státu očekávám, že mi vytvoří bezpečné prostředí pro plnohodnotný život. To znamená, že například nedopustí devastaci životního prostředí (nejen) v mém okolí, že se postará o mé fyzické bezpečí (obecná i hospodářská kriminalita se nachází na neúnosné úrovni), ale asi i to, že mne ochrání proti vnějším rizikům (hrozby ze strany jiných států a třeba i terorismu). Mám ale dojem, že nám vládnou lidé, kteří ekologická rizika řeší - pokud vůbec, tak jen v horizontu jednoho dvou desetiletí, což mi připadá málo. Proti obecné kriminalitě nechrání téměř vůbec. Řeší vždy jen její následky, a to ještě velmi neuspokojivě. O prevenci obecné kriminality ze strany státu nemůže být řeč. Na hospodářské kriminalitě se dokonce představitelé státu sami osobně podílejí. Sem počítám i ostudné korupční chování nezanedbatelné části politiků. Co se týče vnějších rizik, mám dojem, že se tu utrácí příliš mnoho prostředků na ochranu proti rizikům známým spíše z minulosti, která ale v současné době v Evropě vlastně nehrozí. Naopak na prevenci proti rizikům, která jsou v budoucnosti pravděpodobnější, nezbývá energie a prostředky. 

      Na konec této vsuvky jsem si nechala jednu funkci státu, kterou od něj očekávám, a to, že mne ochrání před dravými a bezohlednými jednotlivci a korporacemi, které se v honbě za svým ziskem neohlížejí na sociální dopady. Pokud nechci být jako oni a přistoupit na jejich krutá pravidla hry, která se snaží vnutit i ostatním, hrozí mi, že se stanu na nich závislou, že mne donutí pro ně pracovat a přinášet jim zisky, za což mi poskytnou prostředky na minimální obživu, a to ještě s rizikem, že se mne mohou kdykoli zbavit. A nebo mne zatlačí do pozice, kdy se tím, že nechci být jako oni, vyřadím z ekonomického procesu a stanu se závislou na sociální pomoci ze strany státu. Proto si myslím, že stát by si měl pohlídat, aby „tvůrci zisku“ tak nečinili na úkor společnosti a jejích členů. Stát by měl vytvořit takové právní prostředí (nejen v ekonomice), aby pravidla hry byla jasná, jednoznačná, spravedlivá a hlavně kontrolovatelná a vymahatelná. Pokud tak nečiní, neplní jednu ze svých nejdůležitějších funkcí. Vždyť k čemu je nám přesně změřený růst hrubého domácího produktu, když si ho mezi sebe rozdělí malá skupina těch nejbohatších a když penězi neměřitelné náklady na tento růst, například ve formě poškozeného životního prostředí, si mezi sebe rozdělí převážně právě ti, kteří z tohoto růstu nemají žádný prospěch?

      Autor knihy poukazuje na zvrácenost logiky fungování společnosti postavené na bezduché spotřebě. Dokládá to například  na rozvoji automobilismu ve Spojených státech. Srovnává zde negativní dopady tohoto jevu (počty mrtvých Američanů na silnicích) s dopady jejich nejhoršího válečného konfliktu druhé poloviny dvacátého století (počty padlých Američanů ve Vietnamské válce). Dále uvádí další rizika, proti kterým stát své občany nedostatečně chrání. Tato rizika lze označit za méně nápadná, plíživá. Člověk si je obtížněji uvědomuje. Nejde jen o problematiku ozonové díry, vedoucí k vyššímu výskytu zhoubných onemocnění, ale i o působení chemických látek, které jsou součástí moderních výrobků. Největší nebezpečí spatřuje autor v tom, že na jejich zjištění je třeba vědeckých metod, člověk sám tato rizika zjistit ani změřit nemůže, tudíž se před nimi nedokáže sám účinně chránit.

      Autor kritizuje „jistou moderní politickou ideologii“, která hlásá, že člověk by se o sebe měl postarat sám. Nepochopila jsem, proč ji rovnou neoznačuje jako „liberalismus“ nebo třeba jako „krajně nebezpečnou ultraliberální ideologii“. Asi si přeje, aby čtenář k tomuto poznání dospěl sám, což se mu v mém případě určitě podařilo. Poukazuje se zde na to, že jednotlivec skutečně nedisponuje a ani nemůže disponovat prostředky na to, aby se sám ochránil proti výše uvedeným rizikům, a pozastavuje se nad tím, že politici často činí pravý opak toho, co by činit měli (tedy včas a účinně před těmito riziky varovat) a tato rizika spíše bagatelizují. 

      Zaujal mne autorův postřeh, že ekonomické subjekty, které ve velkém tato rizika produkují, samy ještě profitují ze strachu lidí z nich. Je to stejné, jako kdyby například Spolana Neratovice začala vypouštět do ovzduší ještě více jedů než dosud a ještě na tom vydělávala tím, že bude lidem v okolí prodávat plynové masky.

      Úplnou hrůzu ve mně naopak vzbudila myšlenka, které se zdráhám uvěřit, a to, že státem garantované a kontrolované limity škodlivých látek ve výrobcích jsou zneužívány k tomu, aby se firmy zbavovaly toxického odpadu jeho přimícháváním do svých výrobků až k hranici státem stanoveného limitu. Trochu mi to připomíná reakci na právní normy obecně. Zvláště v byznysu je úspěšný jen ten, kdo se pohybuje na hranici zákonnosti, tj. daleko za hranicí morálky a etiky. Čím podrobnější zákonná norma, tím těsněji se lze přiblížit k této hranici.

      V páté kapitole knihy se autor věnuje problematice globalizace. Jedná se o proces, který vyhovuje liberálně smýšlejícím ideologům. Že globalizace a absolutně liberalizované ekonomické vztahy zajistí blahobyt v celoplanetárním měřítku, je velmi nebezpečnou utopickou fikcí. Jednou z nejnebezpečnějších myšlenek je tvrzení, že na ekologii a sociální jistoty si musíme nejprve vydělat. Jedním z dopadů globalizace je růst moci nadnárodních korporací, které se vymaní zpod kontroly států a v procesu maximalizace svého zisku se již nenechají brzdit "zbytečnými" sociálními či ekologickými ohledy.

      Podstatou globalizace je mobilita investic a celých firem na jedné straně a vázanost velké části pracovní síly, sídelních komunit, přírody a krajiny na konkrétní místo na straně druhé. Tím získávají nadnárodní korporace nezaslouženou výhodu a potenciál k vydírání jak pracovní síly, tak i místních politických struktur, což vede k beztrestnému ničení místní přírody a krajiny, jímž se platí za stejně většinou jen dočasnou přítomnost kapitálu v tomto místě. V lepším případě nechá negativní důsledky své dočasné přítomnosti řešit místní politiky, v horším případě bývá devastace nevratná a neřeší se pak vůbec. Jedním z podstatných nebezpečí vyplývajících z této situace je, že se oslabuje role politiků v místě a že demokratické instituce přicházejí o důvěru obyvatelstva. Demokracie pak zůstává pouhou fasádou. Jinými slovy: Globalizující se společnost přestává být společností demokratickou. O místních poměrech již nerozhodují demokraticky zvolení politici, nýbrž úzce sobecké zájmy nadnárodních korporací. 

      Nejsem si zcela jista, zdali jsem správně porozuměla dalším autorovým vývodům, ale mám za to, že zde vyjadřuje naději, že starost o správu veřejných záležitostí převezme rodící se občanská společnost. V procesu globalizace klesá schopnost státu kontrolovat ekonomické procesy a skrze ně ovlivňovat sociální vývoj. Autor si klade otázku, zdali občanská společnost bude s to tuto roli převzít. 

      Na dvou zajímavých číslech dokládá profesor Keller, jak mocné jsou nadnárodní korporace, na druhou stranu ale také to, že proces globalizace nevede k rovnoměrnému rozdělení bohatství: Deset největších nadnárodních korporací má obchodní obrat odpovídající hrubému domácímu produktu stovky (tedy více než poloviny) těch chudších zemí světa a 358 nejbohatších lidí planety má dnes tolik bohatství jako chudší polovina lidstva. 

      Globalizace podle autora knihy povede k absolutnímu kulturnímu vykořenění člověka, ke ztrátě lokálních vazeb. Autor poukazuje na obsahovou vyprázdněnost politiky, což se projevuje podbízivým chováním politiků vůči občanům například ve volebních kampaních, kde k upoutání pozornosti používají prostředků známých spíše z lehčích žánrů estrádního typu.

      V knize se dále poukazuje na návaznost jednotlivých ideologických směrů: Tak jako liberalismus odhalil slabiny a hranice konzervativních postojů, socialismus činí totéž ve vztahu k postojům liberálním. 

      Určitá povrchnost a obsahová vyprázdněnost není v naší době pouze doménou politiky, nýbrž také většinové kultury. I tato oblast se dostala pod vliv kultu pohyblivosti. Autor nazývá tento trend „televizní a automobilovou kulturou.“ Tak jako auto umožňuje jeho uživateli těkat z místa na místo a hromadit plytké zážitky, stejné možnosti mu zprostředkovává televize. V obou případech je člověku zprostředkovávána zábava – v případě automobilu jede člověk za zážitkem, v  případě televize přijde zážitek za divákem. Chce-li se jednotlivec proti tomuto způsobu života ohradit, je mu namítáno, může televizi kdykoli vypnout nebo přepnout na jiný kanál. Na to má autor trefnou reakci, že podstatou lidské svobody přece není a nemůže být kličkování před přihlouplou reklamou a perverzním násilím. 

      Jan Keller mi mluví z duše, když demaskuje bezobsažnost a povrchnost postmoderního života. Nejdůležitější pro politika je jeho image, není-li co sdělit, je třeba zaujmout formou „sdělení“, není důležité být pravdomluvný, nýbrž věrohodný. Kdo má sympatie a preference, nemusí se už namáhat s hledáním pravdy. Volič na tuto strategii přistoupil a výsledkem jsou nejrůznější „neoideologie“ jako neoliberalismus, neokonzervatismus, ale také neosocialismus, což pro autora ale symbolizuje ztrátu původního jádra těchto ideologií. 

      V dalších úvahách se autor věnuje analýze síťového charakteru ekonomických vztahů. Nejvíce mne zde zaujalo konstatování, že to byli právě liberálové, kteří původně kritizovali velké formální organizace a pohlíželi na ně jako na model „málo účinný, příliš zdlouhavý, těžkopádný a hlavně neskutečně plýtvavý. Moderní firma byla přeměněna na malé a pohyblivé centrum obklopené hustou sítí dodavatelů a subdodavatelů, poskytovatelů nejrůznějších služeb a s personálem najímaným zpravidla na krátkou dobu a na dílčí úkoly. Celá firma jako by se rozpouštěla v kontraktech na jedno použití.“ To ovšem má dopady na povahu pracovní síly. Pracovníci se nemohou zaměřit na kariéru ve vlastním oboru, nýbrž musejí být natolik flexibilní, aby se dokázali pružně přizpůsobit okamžitým potřebám zaměstnavatele. Takovéto uspořádání však postrádá sociální rozměr. Od pravidel zakotvených v zákoníku práce se postupně přechází na pravidla obsažená v obchodním zákoníku. Tradiční podnik představoval kompromis mezi hodnotami čistého zisku a hodnotami sociální zodpovědnosti. Dnes již v podstatě není možné přimět firmy, aby se chovaly sociálně ohleduplně. Síťová povaha ekonomických vztahů má dopady i na ochotu k mezilidské solidaritě. Nejen podniky a organizace, ale už i jednotlivci jsou dnes nuceni odhodit své případné sociální cítění, chtějí-li se v tomto neskutečně asociálním prostředí uplatnit. Takto pokřivený systém pak plodí pokřivené charaktery, což se projevuje mimo jiné i v  oportunistickém chování občana jako voliče. U volební urny mu již nejde o principy, nýbrž o to, co pro něho osobně bude nejvýhodnější, i kdyby to pro jiné, třeba i většinové sociální skupiny znamenalo absolutní zmar.

      Poslední kapitola knihy shrnuje reálné a potenciální dopady vznikající sociální nejistoty. Pro absenci jiných hodnot se společnost utíká k bezduchému konzumu. 

      Pokud bych do několika vět měla shrnout pocity, které ve mně kniha zanechala, pak na prvním místě musím konstatovat, že i sama, nezávisle na této knize, jsem o těchto a podobných problémech přemýšlela. Tudíž mi kniha dala možný návod, jak si své myšlenky utřídit. Velmi přínosná pro mne byla i z hlediska formulačního. Některých problémů, které jsou v knize probírány, jsem si sice byla v nějaké podobě vědoma (tak nějak jsem jejich existenci cítila), ale určitě bych je nikdy nedokázala tak výstižně vyjádřit. Jan Keller mi tyto problémy svou knihou ale pomohl nejen formulovat, nýbrž je i zasadit do širšího, možná právě filozofického kontextu, za což jsem mu velice vděčná. Pokud bych se směla ke knize vyjádřit i kriticky, pak jedině v tom smyslu, že kniha na mne přes občasné humorné ladění působí velmi pesimisticky a jen velmi zřídka a spíše jen náznakově nabízí cestu, jak z té „mizérie“ ven. Přesto mne toto dílo určitě bude inspirovat k ještě bedlivějšímu pozorování mého okolí a k četbě dalších Kellerových textů. Doposud jsem se s jeho myšlenkami setkávala bohužel spíše útržkovitě, například na stránkách Práva. Doufám, že se mi díky Janu Kellerovi podaří nejen si doplnit svůj rozhled, utřídit si myšlenky a názorově se ukotvit, nýbrž bych také ráda dokázala tyto postoje postupně aplikovat v praxi, ve svém životě.
 

Případné reakce prosím na "http://www.medved.wbs.cz/Vzkazy.html" nebo na e-mailové adrese: medved.9@seznam.cz


 

NAVRCHOLU.cz
TOPlist

 

Datum - Vaše IPDatum - Vaše IP
 


Adresa IP :
44.210.78.150

TOPlist
TOPlist
Základní nabídkaDatum - Vaše IP
 
ČTÚ - Mobilní operátoři
 
Firemní telefonní čísla PA
Rozhlas on-lineDatum - Vaše IP
 
Pravdavitezi.jpg
Měření internetuDatum - Vaše IP
 
SPEEDTEST Měření internetu
 
Dnes jste: 43 visitors (213 hits) na těchto stránkách
Osobní, soukromé stránky. Je pevná linka stále dobrá a často i lepší, než hojně používané mobilní telefony?! ___________________________ This website was created for free with Own-Free-Website.com. Would you also like to have your own website?
Sign up for free